RECENZE

"Často se směje a, co já vím, nikdy nekřičí. V době razantních osobností, které se chovají právě opačně, proto může působit měkce a rozviklaně. Ale dojde-li na lámání chleba, tedy na zastávání názoru, je Oldřich Jelen nepoddajný jako houžev – drží fazónu a ze svých předsevzetí nesleví nic. A proto má to, co už na první pohled vymezuje uměleckého tvůrce - osobitý rukopis. Ten rukopis se mi líbí. Jelenovy postavy zahalené v kápích, výmluvně nabroušené kosy, ženské obličeje s mnohýma očima, oživlé stíny a stopy neznámých končetin navozují atmosféru dost morbidní. A přece v ní není zděšení, zlo a hrůza – celý ten Jelenův svět drží pohromadě tajný úsměv, až dětské pobavení nad nekonečnými překvapeními života. Samozřejmě je to víc než rukopis. Je to postoj. Okouzlené tušení těch rozměrů věcí, které nezachytí technická fotografie a nepopíše věda. Tam míří Oldřich Jelen: do nitra předmětů a k jejich odvráceným stranám. Pracovat s ním je dobrodružství. Vím to, mnohokrát jsem se takových výprav zúčastnil právě s ním. Už dobrých patnáct let ilustruje moje eseje – od Dopisů z lásky a nenávisti v Mladém světě, tuším, roku 1992, až po ty, které právě vycházejí v Hospodářských novinách. Jemu vděčím za další dimenzi své knížky. Až vyjde ta další, Oldřich Jelen u ní nesmí chybět. Kdo by mi uměl – jakkoli beze slov - tak dobře vyložit, co jsem to vlastně napsal?"

Michal Horáček

"Poprvé jsem na dílo Oldřicha Jelena narazil snad před patnácti lety. Byly to klasické dvojhlavé karty plné symbolů, kultovní ve společnosti, kde jsem se s nimi setkal. Byly podivuhodné a nezvyklé. V každém případě to vzbudilo mou zvědavost a vlastně od té doby sleduji jeho rostoucí a rozvíjející se dílo, cestu, vývoj a jeho proměny. Jeho záběr je obdivuhodný od ilustrací v časopisech (vědeckých, sci-fi či technických), pohádek až po unikátní Výroční zprávu energetické společnosti. Miluji ilustrace, které jsou kongeniální textu v knize Michala Horáčka „O české krvi otců vlasti”. Vlastně jsme se stali i spolupracovníky při ilustrování páně Horáčkových textů v Mladém světě, já jsem doprovázel Lota s jeho ženou a Oldřich Dopisy z lásky a nenávisti. Společně jsme i několikrát vystavovali, například na akci olomouckého psychiatra a galeristy Libora Gronského „Pocta Sigmundu Freudovi”, rodákovi z nedalekého Příbora, kde se Oldřich představil vrcholnou prací s názvem Psychoanalytik. Posléze jsme se i setkali a musím říct, že jsem nebyl překvapen jeho opravdovostí a zápalem. Bavili jsme se jenom o technice, technologii, barvách a grafických technikách, papíru, strukturách, opakovatelnosti a také o tom, jak málo máme času. Kupuji knihy proto, že je ilustroval Oldřich. Je to svrchovaný tvůrce, který nám dovolí nahlédnout do svého krutého i naivního světa, plného podivuhodných postav a příběhů ztvárněných velmi náročným a na čas se neohlížejícím způsobem. Potvrzuje mé přesvědčení, že k původní a dobré tvorbě je zapotřebí, tak jako vždycky: talent, pracovitost hraničící s posedlostí a nespokojenost se sebou samým u vědomí toho, že to jde ještě lépe. V dnešní době, kdy umělec je kdokoliv, kdo to o sobě prohlásí, kdy řemeslo je považováno za něco zbytečného a možná i trochu neslušného, je pro mne pramenem čisté vody. Má jediného opravdového nepřítele, tak jako my všichni, a to jsou jeho špatné ilustrace, obrazy, kresby a grafiky. Přeji mu co nejméně opravdových nepřátel. Teď už Vás ale nechci zdržovat, vstupme do jeho světa beze strachu, plni zvědavosti a nechme se unášet všemi směry jeho fantazie, nejen do dětství (kdy každý den byl celý vesmír nekonečného poznání) a zpět. Je to tvůrce, který nabízí svůj svět, neohlíží se po módě, nelistuje ve výtvarných časopisech a aktuálních encyklopediích, aby mohl jít s trendy, a aby mohli kunsthistorici nacházet souvislosti a paralely s dílem jiných. Nezajímá se o to, co se zrovna děje na umělecké scéně. Nenapodobuje, tvoří jak mu zobák narostl, svým nejpřirozenějším způsobem. Proč? Má co nabídnout, má talent a ten se potřebuje realizovat a musí tvořit. Vše ostatní je podružné."

Boris Jirků